18.3.2016 - Rozhovor s profesorem Pavlem Hobzou možná nabudí některé žáky pro chemii..... (Deník)

Vybíráme z monitoringu tisku - Deník, 18.3.2016

Prvním klukovským pokusem Pavla Hobzy byla raketa, která kroužila kolem činžáků. Dnes uznávaný vědec a nejcitovanější Čech pro regionální Deník říká:

Vědec se nesmí dívat na hodinky a na kalendář

Rozhovor Aleny Hesové s profesorem Pavlem Hobzou.

Když začne mluvit nejcitovanější český vědec Pavel Hobza o „své“ chemii, tak by možná i zarytý humanitně orientovaný člověk uvažoval o změně oboru. Umí totiž skvěle to, co považuje za důležité u každého pedagoga: vzbudit zájem.

Ovšem když jde o něco tak složitého, jako je jeden z jeho nejvýznamnějších objevů, tedy nepravou vodíkovou vazbu, potřeboval by celou přednášku, aby laikovi vysvětlil podstatu chemického mezníku.

Při svém působení na Akademii věd ČR přednáší na Univerzitě Karlově v Praze i na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde vyrůstal. Právě hanácká metropole se stala svědkem jeho prvních chemických pokusů, když s kamarády sestrojil svou první raketu.

Proč jste se rozhodl věnovat zrovna chemii?

Rozhodl jsem se pro ni už během středoškolských let. Měl jsem skvělého profesora chemie na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně, který nadchnul nejen mě, ale velkou část třídy, třetina šla studovat chemii.

Střední škola a kantor jsou rozhodující pro většinu studentů. A právě vyučující by měl být skvělý, u něj má všechno začínat.

Ovlivnil vás tedy hlavně vyučující?

Jednak on, ale také můj tatínek, který byl lékárníkem. Když jsme byli malí, bylo u nás v rodině velmi tvůrčí prostředí. O chemii a o vědě se u nás hodně mluvilo. Už odmalička mi bylo jasné, že budu muset dělat buďto medicínu, nebo nějakou vědu. A žádný problém jsem s tím neměl.

Vzpomínáte si na svůj první chemický pokus?

První chemické pokusy, které jsme dělali, byly rakety a výbušniny. A byli jsme v tom dost úspěšní. Nakonec se nám povedlo přežít a mám i všech deset prstů.

Když si vzpomenu, co všechno jsme prováděli, tak to mnohdy mohlo skončit tragicky. Ale dopadlo to naštěstí dobře. Po několika vystřelených raketách, které kroužily kolem činžáku, jsme toho raději nechali.

Už jste žádné další experimen- ty nezkoušeli?

Já jsem se experimentům příliš nevěnoval, byl jsem na ně nešikovný. Od začátku jsem tíhl ke čtení knih, četl jsem si o vazbách a molekulách, to mě bavilo. Kupodivu jsem se k tomu tématu pak dostal a věnuji se mu celý život. A o akademické kariéře jsem uvažoval vlastně vždy.

Kdybyste nestudoval chemii, čím byste byl? Naznačoval jste, že se rýsovala medicína.

Můj o rok a půl starší bratr se dostal na medicínu, a tak bylo jasné, že já musím někam jinam. Nakonec jsem šel do Prahy studovat na fakultu jaderné fyziky.

�íkal jste, jak moc vás ovlivnil váš učitel chemie. Teď jste učitelem i vy. Věříte ve svůj vliv na studenty?

Určitě ano. Středoškolský i vysokoškolský učitel má studenty ovliv�ovat, to je jeho hlavní úkol. Měl by se snažit, aby byli studenti zapálení. Proto jsem dnes na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, vyučuji tento semestr kurz současné chemie, o který je velký zájem.

Věnujete se mnoha činnostem, učíte v Olomouci a v Praze na Karlově univerzitě, působíte na akademii věd. Co je vám nejbližší?

Mým mateřským ústavem je Ústav organické chemie a biochemie, což je Akademie věd. A pokud jde o učitelskou činnost, tak jsem spjat s Olomoucí, tady mám pedagogickou stopu. Jsem pyšný, že na přednáškách v Olomouci máme vždycky zaplněnou velkou aulu, studenti dokonce sedí na schodech.

Učíte dlouho. Mění se studenti?

Možná by bylo na místě teď hořekovat a říkat, jak byli studenti skvělí, když jsme byli mladí, a jak je to teď naopak špatné. Ale není to tak.

Mohu dát příklad právě z cyklu současné chemie. Před týdnem tady přednášel Jiří Grygar. V sále sedělo 250 studentů a po celou dobu bylo takové ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. A po devadesáti minutách sklidil potlesk, který jsem ještě nezažil, a to přednáším celý život. Takové ovace vestoje nepamatuji.

Podobná spontánní reakce se nedá švindlovat. Zájem studentů byl úžasný. Nemohu tedy říct, že jsou studenti horší. Jak jsem řekl, je to na nás vyučujících, abychom zájem studentů vyvolali. Sklízíme, co zasejeme.

Teď je velký zájem o humanitní obory. Myslíte, že je chemie lukrativní obor?

Situace se dramaticky mění. Když jsem šel studovat já odbornou chemii do Prahy na Albertov, tak dostat se tam bylo skoro tak obtížné jako na medicínu. Teď berou v Praze a v Olomouci v podstatě každého, kdo se přihlásí. Zájem o přírodní vědy velmi poklesl, bohužel.

Nechci soudit humanitní vědy, rozhodně jsou potřeba, ale zájem o jejich studium je tak obrovský, že se nemohou všichni v oboru uživit.

Je to tak i jinde ve světě?

Vím, že v Americe bylo velmi populární studovat dějiny umění, jenomže to se většinou týkalo studentů pocházejících z bohatých rodin. Ale když vidím, kolik je u nás politologů, tak je to skoro absurdní. Uživí se jich tak jedno procento. Ale je pravda, že přírodovědné obory na tom ve srovnání s technickými, kde je kariéra prakticky zajištěná, tak špatně nejsou.

Zájem o studium chemie sice velmi poklesl, ale stav ještě není nijak kritický.

Máte za sebou spoustu vědeckých počinů. Který považujete za nejpodstatnější? Asi je to těžká otázka, ale…

Ale vůbec ne. Každý vědec by měl být schopen na ni odpovědět. V mém případě je to objev nepravé vodíkové vazby. Odezva byla okamžitá a všechny ceny, které jsem získal, souvisely s tímto objevem. Byl to zcela zásadní objev, který ovlivnil chemii a změnil učebnice.

Aktuálně se věnujete počítačovému navrhování léků. Můžete trochu přiblížit, o co jde?

Při přípravě nových léků se postupuje tak, že se syntetizuje velké množství nových látek. A potom se zkouší, jestli je určitá látka aktivní a mohla by být potenciálně lékem. My jsme schopni toto simulovat v počítači a dokážeme to mnohem rychleji a levněji. Této problematice se věnujeme asi deset let, v poslední době se dostavil první velký výsledek, na kterém intenzivně pracujeme.

Kromě ceny Česká hlava za celoživotní vědecký přínos jste se letos opět dostal mezi jedno procento nejcitovanějších vědců světa. Tohle ocenění si držíte už druhým rokem.

V české vědě jsou mladí a talentovaní vědci a samozřejmě přijde chvíle, kdy budou úspěšnější než já. Aby byl vědec často citovaný, musí mít téma, které je zajímavé, a musí přijít s něčím úplně novým.

Citovanost je stoprocentní odezva vědecké práce, je to takové zrcadlo.

Pro spoustu žáků už na základní škole je chemie zlem, mnohdy ještě dřív, než ji začnou studovat. Proč si myslíte, že mají z chemie takový strach?

Chemie není tak obtížná jako třeba fyzika. Ale vždycky záleží na kantorovi. Chemie může být krásná věda. Jsem přesvědčen, že obavy ve škole pramení z toho, že je učivo chemie žákům a studentům špatně podávané. Dovedu si představit, že špatný vyučující může celé třídě zprotivit chemii na celý život. A to by se nemělo stát.

Jak je to se zájmem o obor učitelství chemie ve srovnání s klasickou, vědeckou chemií?

Jsou studenti, kteří jdou studovat chemii s tím, že ji skutečně chtějí učit. A to přesto, že finanční podmínky na středních školách nejsou dobré. Jsou prostě zapálení. Ale je to jako na pedagogických fakultách, učí nakonec třeba jen deset procent ročníku. To je však dáno platy učitelů. Absolvent ukončí pětileté ne zrovna jednoduché studium a jde na školu, kde dostane podprůměrnou mzdu a třeba ve velkém městě jako Praha vůbec nemá šanci zaplatit nájem bytu. A to je zásadní chyba. Jak má vypadat další generace studentů, když ji učí špatní či podprůměrní kantoři? Když se ale do školství nedají peníze, nebudou výsledky.

Jaká je pozice chemie v české vědě?

Chemie rozhodně patří k nejúspěšnějším vědám, možná je vůbec tím nejúspěšnějším oborem v české vědě. Je velice široká, takže počet lidí, kteří se jí zabývají, je v Česku velký. A je velmi úspěšná. Svědčí o tom i Nobelova cena pro Jaroslava Heyrovského právě za chemii.

Co je podle vás největší problém chemie jakožto vědy?

Je stejný jako u všech dalších vědeckých oborů, je podfinancovaná. Například Univerzita Palackého je v českém měřítku mimořádně úspěšná, pokud budeme srovnávat situaci před deseti lety a nyní. Aktuálně se řadí po bok Karlovy univerzity.

Jestliže ale chceme myslet na světovou nebo evropskou špičku, tak odpověď je snadná, je to rozpočet. Rozpočty nejlepších univerzit v Americe nebo ve Velké Británii jsou desetkrát větší než rozpočet třeba právě Karlo- vy univerzity.

Kam by měly peníze jít?

Na kvalitní profesory, na to, aby ve třídách nebyly stovky studentů, na to, aby se profesor mohl nadaným studentům věnovat. To ale nejde ve velkých třídách a nabitém rozvrhu. Úměra mezi penězi a kvalitou je jednoznačná, i když se nám to nemusí líbit.

Pokud se ale do vědy a školství peníze neinvestují, tak se úspěch nedostaví. Je to zásadní politická otázka. Je ale pravda, že za posledních deset let jsme zaznamenali i velký pokrok.

Peníze by pomohly českým univerzitám upevnit pozici v žebříčku nejlepších vysokých škol?

Ano. Pokud do rozpočtů univerzit nepůjde víc peněz, tak sice přežijí, budou ale v evropském hodnocení někde mezi dvoustou a třístou pozicí. Třeba v Německu se dává na vědu a školství mnohem více peněz, ale stejně je jejich nejlepší univerzita v žebříčku na nějakém čtyřicátém, padesátém místě. Pokud v Německu chtějí, aby byla nějaká jejich univerzita mezi nejlepší desítkou, musí rozpočet dramaticky navýšit. Politici by měli říct, co chtějí a jaké jsou jejich priority. Investice je to sice značná, ale víme, že se vyplatí.

A kdybyste nás měl srovnat s nějakými zeměmi, které jsou nám bližší...?

Srovnání se zeměmi, které jsou podobně velké jako třeba Belgie, Holandsko, Rakousko a Švýcarsko, pro nás dopadne velmi nepříznivě. Pokud budu srovnávat naši republiku se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, dopadneme příznivěji. Ale chceme se srovnávat s východem, nebo se západem?

Co byste doporučil začínajícím vědcům či studentům chemie?

Když za mnou přijdou studenti, že by se chtěli věnovat našemu oboru, mám jenom dva požadavky, a těmi jsou zápal a chuť do práce. Pokud máte zápal a chcete pracovat, zvládnete všechno.

Vědec musí být zanícený, nesmí se dívat na hodinky a na kalendář. Musí pracovat, protože ho to těší. Pokud to nefunguje, je lepší dělat něco úplně jiného.

A co vy osobně? S čím jste měl největší problém, když jste začínal?

Jsem šťastný člověk, žádné zásadní problémy jsem ve své vědecké kariéře neměl. Dostal jsem se do společnosti skvělých lidí, skvělých vědců. Ve světě jsem byl ve skvělých laboratořích a když jsem se vrátil, tak jsem měl štěstí na vynikající studenty, výborná témata a dostavily se i úspěchy. Nemohu si stěžovat.

                     Fota profesora  Pavla  Hobzy z Výroční přednášky pořádané 

                   v ÚFCH JH každoročně na počest Rudofa Brdičky  (23.6.2010)

Foto: Květa Stejskalová, archiv ÚFCH JH

[Zpět]